Ve školním roce 2019/2020 jsme mohli díky podpoře Americké ambasády v Praze, a odborné pomoci ze strany Lucie Černé z Transitions, úzce spolupracovat s tými studentů na tvorbě jejich reportáží v rámci projektu Solutions journalism for Young Reporters. Výsledné práce studentů budeme postupně zveřejňovat. Dnes vám představujeme článek studentů z katedry Environmentálních studií MU Brno.

Díky zanedbanému závlahovému systému vznikl ráj pro ohrožené druhy mokřadních ptáků

Kryštof Brouk, Beáta Parimuchová, Tereza Tlapáková

Po úzké pěšině se prodíráme houštím na břehu Staré Metuje. Úzkou hrbolatou pěšinku z jedné strany lemuje vodní strouha a z druhé ohradník. Protáhneme se pod poslední větví, která do pěšiny zasahuje a před námi se otevírá překvapivě rozlehlá travnatá pláň. Zdá se, že jsme se vrátili v čase, do doby, kdy přírodě nevládl člověk. Jsme přímo v srdci České republiky, kde se v Ptačím parku Josefovské louky podařilo znovuobnovit jedinečný ekosystém. 

Vítr slabě šustí ve stéblech vysoké trávy a slunce se zrcadlí na hladině rozlehlých louží. V dálce vidíme nízká hnědá těla divokých koní. Jaro pomalu začíná a celé místo kypí životem. V houští na břehu mají drobní ptáci plno práce se stavbou hnízd a nad hladinou poletují vážky. Tůně se hemží pulci a čolky a ve vysoké trávě pečlivě skryté bekasiny pečují o své potomky.

Josefovské louky přitom vypadaly ještě před pár lety úplně jinak. Rozbahněné nivní louky skrývaly pouze starý závlahový systémem z dob Rakouska-Uherska, který byl ve zdevastovaném stavu. „Takové místo mělo potenciál, tak jsme se rozhodli ho využít. Ne ale pro zemědělské účely, spíš pro potřeby ptáků,“ vypráví vodohospodář Jiří Kult, který stál u zrodu tohoto projektu, díky kterému se na Josefovských loukách opět objevily původní mokřady, které dnes poskytují útočiště desítkám druhů mokřadních ptáků.

Tato velká travnatá plocha s dostatkem vody především skýtá obrovský potenciál podpořit rychle ubývající živočišné druhy žijící v zemědělské krajině. „Nejvíce je to vidět asi na ptácích,“ podotýká Břeněk Michálek, současný správce Ptačího parku Josefovské louky. „Například populace čejky chocholaté za poslední desítky let poklesla o 70-80 %.“ Mokřadní lokalita Josefovských luk se ukázala být pro záchranu nejdramatičtěji ubývajících druhů ideální. Projektu se následně chopila Česká společnost ornitologická a v blízkém okolí se navíc brzy vytvořila skupina dobrovolníků, která byla ochotná na Josefovských loukách pracovat. O vzniku Ptačího parku bylo rozhodnuto v roce 2006.

Vodohospodáře Jiřího Kulta spolu s ornitologem Miloslavem Hromádkem napadlo využít louky v nivě řeky Metuje nejen kvůli starému zavlažovacímu systému – tyto nivní louky byly vhodné k úpravám i díky své rozloze a dobré dostupnosti. Předcházela tomu ale spousta práce. Stěžejní bylo vykoupit pozemky, mnohé z nich ale podléhaly církevním restitucím. Další byly, a některé stále jsou, v soukromém vlastnictví hospodářů. Odprodeje tedy trvaly mnohdy i přes 6 let a dodnes správa parku nevlastní celé vytyčené území. „Museli jsme získat povolení k využívání zavlažovacího systému od Státního pozemkového úřadu, vodohospodářské povolení k odběru vody ze Staré Metuje a také zapsat projekt do Územního plánu obce, aby vše bylo oficiální,“ vzpomíná Kult na administrativní komplikace. “Všechno to trvalo strašně dlouho.”

Samotný systém  zavlažovacích kanálů, hradítek a stavidel byl navíc velmi zanedbaný. Právě pod dohledem Jiřího Kulta začala jeho obnova. Nejprve bylo nutné některá koryta vyčistit, vytrhat kořeny a stavidla a hradítka kvůli manipulaci s vodou opravit.

Kromě vody mokřadní ptactvo, také hovorově ‚bahňáci‘, potřebuje volné prostranství s krátkým lučním porostem bez dřevin. Stěžejní bylo taky zredukovat dřeviny na louce, ztrhat drny a obnažit povrch, aby se vytvořilo bahniště.

Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je zavést na území pastvu velkých kopytníků. Správce parku Břeněk Michálek proto inicioval umístění stáda divokých koní na část luk. Získal je od organizace Česká krajina, která je sem přivezla z Exmooru ve Velké Británii. „Koně rozdupávají půdu, spásají traviny a zanechávají trus, čímž zvyšují druhovou rozmanitost, a navíc do naší krajiny historicky patří,“ říká Břeněk Michálek.

Práci jako kácení nebo úpravy terénu už ale musel zvládnout člověk. Toho se ujali členové místní organizace Českého svazu ochránců přírody Jaro Jaroměř. Za práci byli odměňování penězi z dotací, které ČSOP čerpala z různých úrovní státní správy. Téměř každoročně správa Ptačího parku získává dotace z Ministerstva životního prostředí, z Krajského úřadu, či z Městského úřadu Jaroměře. Přesto však většina financí pochází od dárců z řad veřejnosti, případně z občasných projektů některých nadací. Dobrovolní dárci tak přispívají hlavně na výkup pozemků a chod rezervace, a to v řádech milionů.

V současné době jsou Josefovské louky domovem pro neuvěřitelných 180 evidovaných druhů viděných či slyšených ptáků – tento počet se ale neustále zvyšuje. Jen samotní bahňáci mají velké zastoupení o počtu až 18 druhů. Kromě toho se sem vrátilo až na 30 druhů vážek, několik stovek druhů brouků a 35 druhů denních motýlů. Daří se zde i množství ohrožených obojživelníků, například skokanovi skřehotavému či čolkovi velkému.

Ne pro všechny je ale Ptačí park jenom přínosem. Jedním z vlastníků pozemků, který by mohl k Ptačímu parku náležet, je pan František Šrámek, ten ho ale odmítá prodat – na pozemku hospodaří a získává z něj seno. „Celkově se nám tady zhoršily podmínky, co se týče vlhkosti,“ prozrazuje pan Šrámek. „Oni tam nahánějí vodu pro ptactvo a obojživelníky, tudíž nám se pak na pozemku vlhkost hromadí a vznikají nám tu drobné močály.“ Se správou parku ale udržuje dobré vztahy, a i přes zhoršené podmínky o svůj pozemek pečuje rád.

Co tedy ale bylo klíčové pro úspěch na Josefovských loukách? „Základem všeho je mít zkušené lidi, kteří ví, jak na to. Důležité je mít zdroj vody, který ale nemusí pocházet ze zavlažovacího systému – těch je v České republice pouze několik. Stačí nějaký meandr v nivě blízké řeky. A pokud má být projekt zaměřený konkrétně na mokřadní ptáky, je nezbytné zredukovat dřeviny a zajistit pastvu,“ prozrazuje Břeněk Michálek.                                                                                                     

Za celým projektem stojí ohromné množství píle, námahy a nejedna překážka, výsledky tohoto několikaletého snažení jsou však opravdu úctyhodné.  „Tento projekt znám jako příklad skutečně úspěšné ochranářské aktivity – kromě biologické náplně je i příkladem dobré práce s veřejností a kvalitním fundraisingem,“ míní Zbyněk Ulčák, vyučující z katedry Environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně.  A má pravdu – díky projektu a podpory ze strany veřejnosti se dříve zcela zpustlý a nevyužívaný závlahový systém jakoby zázrakem stal součástí unikátního ekosystému, který nabízí útočiště nejen velkému množství živočichů, ale i člověku. Jeho kouzlo totiž nepochybně pronikne pod kůži každému, kdo se vydá onou hrbolatou pěšinou kolem břehu Staré Metuje vstříc rozlehlým Josefovským lukám.