Recenze publikace Změna je v nás od Marie Drahoňovské

Recenze: Jak komunikovat environmentální témata? Kreativně a od srdce

DVOŘÁKOVÁ, Bára a Zuzana JAKOBOVÁ. Změna je v nás, aneb jak komunikovat environmentální témata. Malý zápisník s velkým srdcem. 1. Praha: TEREZA, vzdělávací centrum, z. ú., 2020.

Pokud se vám někdy do rukou dostane zápisník „Změna je v nás – jak komunikovat environmentální témata“, radím vám ho neotvírat! Tedy aspoň ne hned. Radši nejdřív vyřiďte neodkladné pochůzky, ořezejte tužky a ukliďte si pracovní stůl. Může se stát, že až zápisník otevřete, nebudete mít stání. Právě v té chvíli ucítíte touhu podílet se na něčem úžasném a vše ostatní půjde stranou.

Cílem zápisníku, o kterém je tu řeč, je podpořit žáky druhého stupně a středních škol, aby se zapojili do řešení environmentálních problémů na úrovni školy, města, nebo regionu. Autorky publikace, Bára Dvořáková a Zuzana Jakobová, žáky provádí na cestě za řešením konkrétního environmentálního problému, od vymyšlení tématu, přes jeho ukotvení v datech až po komunikaci výsledků projektu s komunitou ve škole i mimo ni.

Pro vzbuzení zájmu o zápisník je zcela zásadní předmluva, prostřednictvím níž ekopsycholog Jan Krajhanzl čtenáře a čtenářky hned na začátku motivuje i dojímá. Součástí publikace je dále soubor rad, které mohou žáci prostřednictvím kreativních úkolů okamžitě vyzkoušet v praxi (první část) a také desatero principů, které podle autorek „opravdu fungují“. Dokazují to skrz konkrétní příklady využití principů v dnes úspěšných kampaních na ochranu přírody (část druhá). Příloha v závěru publikace dokazuje, že autorky nezapomněly na jedno důležité pravidlo, a to že hlavním kompasem na cestě za úspěšnou komunikací environmentálních témat s veřejností je především naše srdce a pocity.

Neopomeňme ani grafiku, která celému zápisníku dodává nálepku: must have! Neumím si představit nic, co by mě ve věku teenagerky potěšilo víc než učebnice, do které mohu kreslit a psát a je to „legální“, ba dokonce žádoucí. Nelze vynechat ani „holubí příběh“, zpracovaný prostřednictvím komiksu, díky kterému se při čtení zápisníku postupně dozvídáme, jak může vypadat konkrétní environmentální problém, který se žáci rozhodnou řešit. Zároveň od chvíle, kdy jsem se zadívala na obal zápisníku, přemýšlím, jak by kombinace zelené a žluté barvy, která v publikaci dominuje, vypadala na recyklovaném papíře. Myslím, že skvěle a doporučuji při tisku vyzkoušet (Recenzentka měla v době vzniku recenze k dispozici elektronickou verzi publikace, tištěná verze je na recyklovaném papíře, poznámka autorek.).

Abych však jen nechválila, dovolím si zde i zdravou kritiku, především z pohledu novinářky, která se už pár let o komunikaci environmentálních témat s veřejností pokouší. Začněme u výbavy správných reportérů a reportérek. Autorky zde podporují žactvo, aby se nebálo moderních technologií a využívalo je při své práci – samy se ale pravděpodobně taky ještě trochu bojí a v příručce s nimi příliš nepracují. Představte si nové galaxie, které by se žákům otevřely, kdyby se jim po načtení QR kódu umístěného v publikaci, zobrazilo zajímavé video, nebo dokonce kreativní nástěnka, která by byla místem pro sdílení nápadů? A co nějaké zajímavé aplikace, které se hodí každému reportérovi i reportérce, diktafonem počínaje, programem na stříhání zvuku a videa konče? Zde bych chtěla autorky ještě podpořit, aby se toho příště nebály. Jak samy píšou, je důležité „jít s dobou“.

Zápisník obsahuje kompletní postup tvorby informačního sdělení, prostřednictvím kterého dají žáci lidem vědět o průběhu a výsledcích projektu. Teda… téměř kompletní. Balíček tipů, rad a úkolů, který by vysvětloval, jak získané informace poskládat za sebe, aby z nich vznikl poutavý výstup, v zápisníku nenajdete.  Autorky tuto pasáž bryskně řeší odkazem na stránku Mladí reportéři pro životní prostředí, kde si žáci mohou potřebné informace dohledat. Potvrzuje to jejich postoj, který je patrný v celé publikaci; tedy že vkládají důvěru do rukou žáků, v jejich kompetence, zájem, zvídavost a samostatnost při práci na vlastních projektech. Přesto tvrdím, že dva obrázky by tento deficit hravě vyřešily (například obrácená pyramida[1] nebo vlak s lokomotivou a vagóny, jak ho popisuje Klára Kubíčková[2]).

Na závěr si neodpustím otázku: kam se poděl učitel či učitelka? V celé publikaci o nich není zmínka, přitom jejich roli vnímám pro úspěch celého projektu jako stěžejní. Nejenže mohou být důležitou spojkou mezi žáky a vedením školy či města, mohou být oporou, zprostředkovat technické i prostorové zázemí a také žáky popíchnout k další práci, kdyby stagnovali. Zároveň jejich účast v projektu může přispět k prohloubení vztahu mezi učiteli a žáky, který pak zajisté obě skupiny ocení i při běžné výuce. Nemyslím si, že by to autorky nevěděly, či že by snad s učiteli v projektu nepočítaly. Opomenutí jejich role v zápisníku ale může vést k dezinterpretaci jejich funkce, ať už ze strany žáků, či učitelů. Přínos zápisníku přitom vnímám mimo jiné i v jeho komplexnosti, která umožňuje ho šířit do škol, aniž by k němu byl potřeba další výklad lektorů či lektorek vzdělávacího centra Tereza.

Tento malý zápisník s velkým srdcem, jak ho autorky trefně nazvaly, má potenciál vzbudit v žactvu zájem stát se hybateli a hybatelkami změn. Klade důraz na rozvoj kompetencí žáků a žaček, a to především skrz velkou důvěru v jejich schopnosti, se kterou jim je v předmluvě věnován. Byla by škoda, kdyby jim tato důvěra byla sebrána, ať už přílišnou urputností učitelů směr projektu řídit, nebo naopak skrz nedostatečnou podporu. Věřím, že zápisník přispěje k tomu, aby mladí lidé neřešili jen na první pohled atraktivní témata, ale i ty, o kterých se zatím příliš nemluví a nepíše.  

 MARIE DRAHOŇOVSKÁ